Jak jsem postupně rozkrývala příčiny svého ekzému, došlo mi, že velmi zásadní vliv na mé zdraví mělo to, jak jsem se narodila. Postupně jsem odkrývala hlubší a hlubší souvislosti, které nejprve vedly k tomu, že jsem ze svého ekzémového utrpení obviňovala svou maminku. To byla velmi obtížná část mého života a já jsem ráda, že už je za mnou. Další vývoj mě vedl k vděčnosti. K vděčnosti za nemoc, která mi umožnila porozumět širším souvislostem, změnit zajeté paradigma naší rodiny, a umožnit mým dětem ten nejlepší možný start do života – zrovna tak, jako i moje maminka poskytla ten tehdy nejlepší možný start do života i mně...

Tak se stalo, že jsem se tématem porodnictví naštěstí zabývala daleko dřív, než jsem vůbec měla v plánu otěhotnět. Přečetla jsem mnoho odborných knih a studií, ale i stovky osobních příběhů skutečných žen. Když jsem pak jednoho dne nečekaně a neplánovaně opravdu otěhotněla, měla jsem už v mnoha věcech jasno. Výsledkem bylo opravdu pohodové a radostné těhotenství a krásný domácí porod.

Parťák v bříšku

Otěhotněla jsem neplánovaně a přesto v ten pravý čas. Zažívala jsem úžasné období plné přímo mystických zážitků, které mi nevěří snad ani můj muž. Já bych tomu také nevěřila, kdyby mi to někdo vyprávěl. Ale když jsem komunikovala se svým dítětem v bříšku, byla to ta nejnormálnější věc na světě.

K lékaři jsem chodila jen na ta nejnutnější vyšetření, dokonce jsem na začátku těhotenství odešla od své původní lékařky, protože jsme měly odlišné názory a raději jsem zůstala bez péče, než jsem našla takovou, která mě respektovala. Absolvovala jsem jen dvakrát krevní testy a jeden velký ultrazvuk. Všechny rádoby genetické testy jsem odmítla – své dítě miluji takové, jaké je. Kromě toho výsledky testů nejsou nijak extra spolehlivé, a tak by mi přinesly jen zbytečný stres.

Na mé rozhodnutí ho v bříšku nerušit a milovat takové, jaké je, reaguje naše maličké maximální podporou. Od začátku tak budujeme vztah založený na vzájemném respektu a učíme se spolu komunikovat. Byla jsem překvapená s jakou lehkostí prenatální komunikace fungovala. Malý reagoval na moje pocity, podporoval mě, když jsem byla na pochybách... Někdy písničkou někdy obrázkem, jindy jsem se s ním spojila já v meditaci nebo při intuitivní kresbě. Takhle jsme si spolu povídali celé těhotenství a já mám podezření, že můj muž mi to tak trochu nevěří a možná i tak trochu závidí. Poslední komunikace proběhla pár dní před porodem. Měla jsem opět obavy. Už jsem se nebála porodu, ale nikdy jsem ještě nepečovala o žádné miminko, nevěděla jsem, jak se to dělá, co když to nezvládnu... Při jednom meditačním cvičení jsem se ho zeptala, proč si vybralo za rodiče právě nás. Odpověď zazněla sborovým hlasem našich srdcí: „Protože vy dva jste pro mě ti nejlepší.“

To bylo poslední ujištění, které jsem potřebovala a často se k tomuto okamžiku vracím. Tahle vzpomínka mi velmi pomáhala i později v době, kdy se u malého ekzém přeci je objevil – vědomí, že si mě za svou maminku vybral se vším dobrým i zlým co ode mě dostane, mi pomáhalo překonat pocit viny a selhání.

Ke konci těhotenství se ohlížím zpět a zjišťuji, že nejsem stejná, jako na jeho začátku. Nikdo z mé rodiny není. Opět žasnu, jak dobře to má příroda vymyšlené, že prostřednictvím devítiměsíčního těhotenství poskytne všem zúčastněným čas a prostor zvyknout si na nadcházející změny a připravit se na ně. Dozrát k rodičovství, vnitřně vyrůst. Tedy pokud ho celé nestrávíme běháním po doktorech a strachováním se o výsledky všelijakých testů. Pro mě to byl čas naplněný osobním rozvojem a doléčováním vlastních vnitřních příčin ekzému. Chtěla jsem předat dál co nejméně strašáků, musela jsem tu malou holčičku ve mně nejprve vyléčit, aby mohla vyrůst v sebevědomou ženu-matku. Musela jsem také zpracovat svůj strach z porodu a přijmout možnost, že výsledek nezáleží jen na mně, vzdát se kontroly a s důvěrou se odevzdat Bohu.

 

Porod...

...byl nepopsatelně nádherný! Byl přesně takový, jak jsem si ho představovala. Nekonečně náročný a nepopsatelně nádherný. Očekávala jsem, že si to užiju, že to bude nejkrásnější a nejúžasnější okamžik v mém životě. Počítala jsem s tím, že to nejspíš bude bolet a že to bude náročná práce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Těšila jsem se nejen na miminko, ale i na porod jako takový.

Přesně 40 týdnů od početí a nějaké čtyři dny před vypočteným termínem porodu mi kolem druhé hodiny praskla voda. Informuji partnera a porodní asistentku a doplňuji do tašky do porodnice poslední drobnosti: mobil, nabíječku, doklady, několik kopií porodního přání. Pro jistotu. 

Ve tři začínají zatím něžné ale už pravidelné kontrakce po pěti minutách. S úsměvem je prodýchávám, hodně odpočívám a snažím se něco sníst. Kolem páté přichází domů partner a začíná nafukovat bazének, tolik se těším do horké vody. Intervaly mezi kontrakcemi se pomalu zkracují na tři, pak na dvě minuty a intenzita stoupá. Porodní asistentka přichází kolem osmé, až když ji potřebuji; dosud jsme byly v kontaktu jen mobilně. Vyšetřuje mě a doporučuje změnit polohu. Zkoušíme, co by tak mohlo fungovat. V leže na levém boku jsou stahy nejsilnější a nejméně příjemné. To proto, že se miminko dobře natáčí a rychle se otevírám, sděluje mi asistentka. TOHLE TEDA SAKRA BOLÍ!!! Celé mě tělo se té bolesti chce bránit, mám chuť utéct někam co nejdál. Pokud bych teď byla v porodnici, upsala bych duši ďáblu, aby mi „něco“ dali. Jenže tu není nikdo, kdo by to udělal za mě. To je moje práce a já mám všechny předpoklady pro to, abych ji zvládla. Konec konců, jsem žena. Naprosto důvěřuji své porodní asistence, která se tváří, že vše je v naprostém pořádku. „Neper se s těmi stahy, nebojuj proti té bolesti, nech ji přijít a udělat svou práci. Snaž se být klidná, ať se miminko nevyleká...“ A tak při kontrakcích napínám všechny své síly k tomu, abych nedělala vůbec nic a nechala tělo pracovat. Tohle byla ta těžká část porodu. Občas pohlédnu na partnera. Je tu, je tu se mnou a to mi stačí. Žasnu nad dokonalostí přírody. Jakmile stah odezní, je bolest smazaná a vědomí překrývá závoj spánku. Opravdu jsem mezi kontrakcemi pospávala, i se mi zdály sny. A po porodu už si tu ukrutnou bolest díky úžasnému koktejlu štěstí a lásky nepamatuju. Teda pamatuju si chronologicky, že tam byla, ale ten samotný pocit ne. A nepamatuju si ho ani dnes.

Druhá fáze byla podstatně veselejší. Už to není bolest, je to obrovský příval energie, nevím co s ní. Křičím, křičím, abych tu energii vypustila. Opět oceňuji radu asistentky. „Neřvi tolik, dýchej a pracuj!“ A to je ono. Je to práce, dřina, ale úžasná. Už mohu být aktivní, produktivní. Cítím hlavičku miminka, jak postupuje pánví. Nejdřív jako tlak na kostrč, pak jako nucení na stolici, až mi asistentka říká: „Sáhni si, ucítíš hlavičku.“

V tu chvíli se všechno změnilo. Jakoby mi znovu došlo, o jaký zázrak tady vlastně jde. Miminku se daří dobře, vracím se do svého bazénku. Začínám si to opravdu užívat. Těším se na každý stah, každým stahem jsem o kus blíž ke svému vytouženému miminku. Už tu energii nevypouštím ven jen ústy, ale směřuju ji k porodní práci. Tlačím spolu se stahem, pořádně se do toho opřu, až nakonec si trochu ulevím hlasem. Mezi stahy hladím hlavičku, usmívám se. Za chvíli už ho uvidím, za chvíli už ho sevřu v náručí! Možná už na příští stah, nebo ten další... Těším se, tolik se těším!

A pak vyklouzla hlavička a zanedlouho celé miminko. Až bože, ach bože, už se narodil! Dokázala jsem to, je tady! V jednu hodinu ráno mi porodní asistentka z vody podává mého plaváčka, už ho mám v náručí. Bože, je tak krásný! Vítej, Toníčku! Dívá se na nás široce otevřenýma očima, vůbec nepláče. Dívám se na něj a v jeho očích vidím celý Vesmír. V tu chvíli, jakoby se celý svět zastavil. Zrodil se nový život, zrodila se rodina. Ještě chvíli se vítáme v bazénku, pak vylézám z vody a čekáme na placentu. Okamžitě mám hlad a žízeň, partner mi podává jídlo a pak zřejmě začíná vypouštět bazének. Já mám oči jenom pro naše krásné miminečko, vůbec nevnímám, co se děje kolem.

Pupeční šňůru jsme přestřihli až po narození placenty, a to bylo poprvé, co náš chlapeček trochu zaplakal. Nabízím mu kojení, jako nový způsob spojení mezi námi. Když usnul, vzal si ho do náruče tatínek, aby asistentka mohla ošetřit moje poranění. Teprve nad ránem Toníčka něžně zvážila v závěsné plínce, několik hodin po porodu, když už jsme všichni spokojeně odpočívali v naší posteli. První koupání proběhlo až pátý den, zato ve společné posteli spíme stále a moc si to užíváme.

Jsem nesmírně šťastná a vděčná, že jsme narození našeho synka mohli prožít v klidu a lásce. Právě tento společný zážitek z nás udělal rodinu, a je pro nás zdrojem velké vnitřní síly a hrdosti. Věřím, že náš syn má díky tomuto pozitivnímu zážitku z porodu ty nejlepší předpoklady prožít zdravý a spokojený život, bez zbytečných šrámů na duši. Mně tento zážitek umožnil vybudovat neochvějnou sebedůvěru a vnitřní sílu, ze které čerpám při každodenním rozhodování a péči o malého. Kromě toho mi taky pomohl zcela přijmout své vlastní narození a vyléčit vztah k mé vlastní mamince: Každý rodič v každém okamžiku dělá to, co v danou chvíli považuje za nejlepší na základě znalostí a zkušeností, které má v tu danou chvíli k dispozici. Nikdo nedělá vědomě špatná rozhodnutí a žádná vina vlastně vůbec neexistuje.

 

Poznámka:

Tento článek byl také zveřejněn na webu www.pribehyproivanu.eu jako podpora pro samostatné porodní asistentky, stejně jako další naše příběhy (Všechno zlé je pro něco dobré, Jeden optimistický těhotenský, Pokorně děkujeme, Vědomé dítě od početí po zrození). Bez podpory samostatné porodní asistentky by se náš příběh odehrál patrně úplně jinak.