Dostala jsem nádhernou zpětnou vazbu od jedné klientky:

"Hanko, nejraději bych vás objala za podporu a pozitivní zprávy. Pracuji hodně na sobě a baví mě to. Díky Vám, zelenáčům, miminku... Prostě chci žít... Zdravě žít... Díky je zatím málo!!!"

Požádala jsem paní Blanku, aby pro vás sepsala svůj příběh, tady je: 

 

Jmenuji se Blanka a letos v květnu mi bude 33 let. Můj příběh se týká atopického ekzému, který se stal součástí mého života.

Atopický ekzém se u mě projevil kolem třetího roku od narození.

Průběh byl klasický, jak to v tomto věku probíhá. Jamky pod koleny a na rukou. Nikdo v rodině na tohle onemocnění nikdy netrpěl. U nikoho se nic takového nikdy neprojevilo, včetně alergií, které se v pozdějším věku k ekzému přidaly. S ekzémem jsme samozřejmě objížděli veškeré kožní lékaře, kteří předepisovali masti od Infadolanu po silné kortikoidy. Vždy něco chvíli zabralo a pak se mi ekzém téměř po roce "definitivně" ztratil. 

Už od malička jsem citlivá, až někdy přecitlivělá povaha a vše si dost beru.

Vyrůstala jsem jako šťastné dítě v úplné rodině. Cítila jsem se milovaná, šťastná. Největší zlom přišel v pubertě. Můj otec byl alkoholik, těžce jsem to nesla, jelikož jeho chování někdy bylo dost nepříjemné. K alkoholu jsem si vybudovala odpor, tak jako ke každému člověku, který alkoholu holdoval. Téměř v 17 letech jsem se odstěhovala z domova ke svému tehdejšímu příteli. Bohužel se z mého přítele vyklubal také alkoholik a mně se vrátil ekzém.

Ekzém se mi rozjel téměř po celém těle.

Měla jsem pokryty celé nohy,ruce, obličej. Ekzém mi místy mokval, vysušoval a praskal. Svědil k zbláznění. Byla jsem schopna si nohy škrábat kartáčem na podlahu. A začala jsem opět "léčbou" u kožních lékařů. Opět mastičky, koupele. Nic nepomáhalo, dokonce se to zhoršovalo, bolelo, pálilo. Období trvalo asi dva roky, pak vše opět zmizelo. Dostudovala jsem střední školu, přihlásila se na vysokou a začala pracovat na základní škole jako učitelka. Začal kolotoč velkých stresů. Řešila jsem doma situaci rodičů, přes kterou jsem se nemohla přenést, přítel byl denně opilý a já se musela o vše starat a kolikrát snášet jeho hulvátské chování, studium, práce. Ekzém se mi objevil občas na zimu kolem úst, očí, jinak nikde a já byla zcela čistá.

Veškeré situace jsem už neunášela a začala brát antidepresiva.

Vysadila jsem je po půl roce, jelikož bych akorát sjela někam na dno. Když nebyly prášky, začala jsem těžké situace takzvaně zajídat. Když byla doma pohoda a klid, snědla jsem vše, na co jsem přišla. S přítelem jsem vydržela téměř 11 let, kdy si našel jinou a to mě definitivně zlomilo a odešla jsem. Táta mi zemřel asi před třemi lety při těžké autonehodě. Po rozchodu s přítelem jsem rok na to potkala nového. Odstěhovala jsem se k němu do většího města. Opustila jsem práci a začala znovu s ním. Přítel je skvělý a já se dala do klidu. Už na začátku vztahu se mi ekzém vrátil. V létě byla kůže krásné hebká a hladká. V zimě jsem byla "olezlá"od hlavy k patě a to vydrželo do dalšího léta, ale už zcela nevymizel. Začala jsem navštěvovat nové kožní lékaře, kteří se na mě kolikrát ani nepodívali, napsali recept s tunou masti a na shledanou.

Po roce jsem si řekla, že tudy cesta nevede.

Začala jsem mít zácpu, jídlo jsem stále moc neřešila, ale různě jsem začala pátrat,co bych pro sebe mohla udělat a uzdravit se. Začala jsem tedy různé diety. Paleo strava, raw strava, veganská strava. Nejsem trpělivá, proto po pár dnech - týdnech bych si asi netroufla říct - jsem to vzdala. Do toho všeho jsem otěhotněla. Trochu mě mrzí, že jsem ještě vše o svém těle nezjistila dříve, mohla jsem miminko nosit už v čistém uzdraveném těle. 

Během těhotenství jsem trpěla snad nejvíc za celý svůj život s ekzémem.

Měla jsem ho opravdu po celém těle. Kůže svědila, pnula se, praskala, mokvala, nevím co ještě. Bolestí jsem nespala, vše od krve, probrečené dny. Nemohla jsem na sluníčko, nic. Nic mě nebavilo, ale vše jsem musela zvládat hlavně kvůli miminku. Do toho mého přítele bratr spáchal sebevraždu. Další rána do života a stres. Po porodu mi ekzém zůstal. Ztratil se trochu z břicha, ale jak mě každý uklidňoval, že po porodu zmizí, tak ne. Sama jsem tomu nevěřila a věděla už, že něco uvnitř je špatně.

Začala jsem více pátrat a hledat.

Našla jsem skvělou pomocnici Hanku, která má skvělý blog a po přečtení jsem se utvrdila ve všem, co jsem si už mnohokrát říkala, ale nevěděla jak na to, že musím začít hlavně u sebe jako takové. Uvnitř. Nejen fyzicky, ale i psychicky.

V první řadě jsem začala užívat ječmen a chlorellu. 

Také jsem trochu poupravila stravu. Co ale musím podotknout, ke všemu mi hodně dopomohly zelené potraviny. Je to jako vysvobození z pekla. Jsem tedy ještě stále na začátku, ale neskutečně mě to nakoplo a to doslova ve všem. První měsíc se mi po zelených potravinách stav zhoršil, kůže pnula ještě víc, bolel mě žaludek po všem, co jsem snědla, bušilo mi srdce, byla jsem unavená. Nedivím se, tělo zjevně potřebuje řádnou očistu. Nepovolila jsem. A jsem za to ráda.

Po měsíci a půl se mi ekzém rapidně zlepšil.

Samozřejmě je vše v začátcích, tak někdy opět vyleze na jiném místě a víc potrápí, ale už se to nedá srovnat. Co ale ještě důležitého musím připomenout, zlepšil se mi i psychický stav. Nehroutím se už tolik ze všeho, snažím se najít to pozitivní, když trochu něco hrotím, při menší podpoře okolí mě to hned přejde. Mám skvělou náladu, více energie, ráno vstávám s úsměvem, i když třeba trochu ekzém ještě potrápí. Další skvělý "bonus" se týká stravy. Nemám už ani tolik chuť na nezdravé jídlo. Žádné mastné věci, sladké atd. Neříkám, přijde chuť, dopřeji si kousek čehokoliv. Ale co se mi nestalo, koupím si sladký koláček a půlku vyhodím, protože mi prostě vlastně ani nechutná. Těším se třeba domu, až si dám květák, brokolici, rizoto se zeleninou, atd. Niky jsem to nejedla s takovou chutí. Zhubla jsem. Vše opravdu přisuzuji zeleným potravinám. Škoda, že se mi do rukou nedostaly dříve, ale vše je tak, jak má být. Hlavně že se ke mně dostaly, díky Hance a mé tělo se začíná uzdravovat.

Ječmínek dávám i mé tříměsíční dcerce. 

Upravilo se jí zažívání, netrpí na prdíky a ekzém měla náznak na nártech a ručičkách. Kůži bude mít citlivější, ale díky podpoře Hanky, mé psychické pohodě a věřím už i díky ječmínku je to v klidu a nerozjede se to do takové míry jako u mě. Až začnu s příkrmy, přidám chlorellu a věřím, že vše dobře dopadne a nebude trpět jako já celá léta. Závěrem, jsem opravdu šťastná a už se těším, až mé tělo vyleze z té nezdravé slupky.

Ekzém lze vyléčit! 

• < Předchozí
• Další >