Při konzultacích se mnou sdílíte mnohá hluboká osobní traumata. Objevování vnitřních příčin ekzému je velice intimní a náročná cesta: Chce to hodně odvahy, najít a otevřít ve svém podvědomí skříň plnou strašáků. Abych Vám poděkovala za důvěru a pomohla najít odvahu jít dál, rozhodla jsem se sdílet i něco ze své vnitřní skříně – skříně plné strašáků minulých generací.

Ženství, mateřství, vztah matka – dítě a dítě – matka, násilí na ženách, násilí v sexualitě...

To jsou témata, která souvisí s mými vnitřními příčinami ekzému a mají svůj původ v životě mé maminky, babičky, prababičky, praprababičky... Mnohé z jejích osudů znám jen útržkovitě. Čím více ale v této oblasti pátrám, tím více utrpění odkrývám. Cítím ohromnou lítost a do očí se mi tlačí slzy. Skláním se před bolestí těch žen a mé srdce zaplavuje smutek. Ani kdybych chtěla, nemohu se jejich utrpení zříct. Je mým dědictvím a mojí součástí, stejně jako všechno dobré, co mě moje maminka a babička naučily. Děkuji jim za ten nejcennější dar – dar života.

Pokud by se všechny generace žen přede mnou nerozhodly být matkami, nebyla bych tu – a nebyly by tu ani mé děti.

Už nějakou dobu mi totiž v hlavě klíčí myšlenka, že jsem nejspíš znovu těhotná. A stejně jako poprvé, i tentokrát neplánovaně a o pěkných pár let dříve, než jsem si to představovala. Těhotenský test sice stále vychází negativní, já ale ve svém těle cítím změny. Změny, které mi velmi připomínají začátek mého prvního těhotenství před dvěma lety. Opět cítím zmatek, pochyby a paniku. Ano, chtěla jsem další dítě, ale až mnohem později! Jak jen zvládnu dvě malé děti najednou? I toho jednoho mám pořád plné ruce – a občas i plné zuby. Zbude pak vůbec ještě nějaký čas pro mě a pro partnera?

Nevím, co bych si přála spíš – když si představím, že se těhotenství nepotvrdí, cítím zklamání a lítost. Když si ale představím, že na dalších pár let bude mým osudem nikdy nekončící koloběh vyměňování a praní plínek, moc nadšená nejsem.

Oteklé a zarudlé oči – tak vypadá člověk, který hodně pláče.

A přesně takhle mé tělo reaguje na má vnitřní témata: Přes noc mi otečou obě oči tak, že sotva vidím, a já vím, že se opět dere na povrch nějaký ten strašák z mé vnitřní skříně, a že příští dny budu potřebovat hodně plakat. Říká se tomu reakce na základě podobnosti nebo souvislosti. Pseudo-alergická reakce, která nesouvisí s žádným alergenem, s žádnou dietní chybou. Její příčina je v psychice – skrytá hluboko v podvědomí a mnohdy sahá dozadu i několik generací.

A tohle nové, domnělé těhotenství znovu zahrálo na citlivou strunu. Má vnitřní skříň se znovu otevřela a vykoukl z ní starý známý strašák, starý jako první hřích:

Strach z porodu. Strach z mateřství.

Probudila jsem se uprostřed noci a cítila, jak mi oči opět otékají... Zároveň cítím, jak v mém srdci narůstá panika. „Ale ne, už je to tady zase. Au!“ A pak přichází myšlenka „Zase budu muset rodit.“

Zaplavuje mě strach a pocit, že to ani náhodou nedokážu. Zároveň cítím, že tento strach není jen můj. Vyvěrá z takové hloubky, cítím se úplně odtržená od svého života, jako bych prožívala obavy a utrpení mnoha generací žen, které žily a rodily přede mnou.

Přestože můj první porod byl nádherný a přesně podle mých představ (rodila jsem doma, do vody, doprovázená svou porodní asistentkou), přestože jsem si porod užila a těšila se, že ho jednou prožiju znovu. Přestože jsem si pocit bolesti po porodu díky přirozeným hormonům vůbec nedokázala vybavit.

Najednou si z celého porodu pamatuji jen tu krátkou, ale těžkou a velmi bolestivou část. Cítím bolest, která jakoby mě měla roztrhnout na kusy, a naprostou bezmoc.

Vnímám jen paniku a čiré zoufalství.

Můj syn, který spí vedle mě, ze spaní slabě zaplakal. Otáčím se na druhý bok, abych ho mohla obejmout a tahle fyzická změna polohy mi pomůže změnit i úhel pohledu. Už nejsem ta stejná vyděšená mladá holka, jako před dvěma lety. Za ten relativně krátký čas se v mém životě mnoho změnilo. Vyrostla jsem. Stala jsem se matkou a díky tomu jsem se vnitřně usmířila i se svou vlastní, milovanou maminkou. Zvládla jsem porodit a nebylo to zas tak špatné. Ustála jsem všechen tlak zvenčí a v míru vychovávám svého syna možná proti obecným zvyklostem, ale podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Zvládla jsem to jednou a zvládnu to znovu.

Jsem ráda máma.

Zase cítím svou vnitřní sílu a jakousi vyrovnanost a znovu usínám. Ráno se budím s očekávaným otokem očí, ale už necítím paniku. Přijímám tento stav a nechávám ho, aby mi umožnil posunout se dál na mé cestě. Ostatně, vidím i značný posun: Před dvěma lety mi po zjištění prvního těhotenství otekl kromě očí i zbytek obličeje a explodoval dávno zahojený ekzém na celé horní polovině těla. Zdá se, že má vnitřní práce nese ovoce a tento strašák svou sílu a moc nade mnou již ztrácí...

Ruším plánované odpolední schůzky a místo toho píšu do diáře:

Dnes budu potřebovat hodně plakat.

Odpoledne si najdu čas jen pro sebe. Zapálím svíčku k uctění všech žen v mém rodě, které trpěly v souvislosti se svým ženstvím nebo mateřstvím. A budu meditovat. Spojím se znovu se svými předky a vyjádřím jim úctu a vděčnost za dar života. Poděkuji za ženství, za dar dávat nový život. Pokud mi to otok dovolí, možná i vybarvím mandalu, nebo nakreslím automatický (intuitivní) obrázek; má oblíbená forma vizuální meditace, kterou jsem objevila právě díky těhotenství. 

Místo strachu víra, místo bolesti vděčnost a pokora. Vše je tak, jak má být.  

 

Epilog: Těhotenství se nakonec nepotvrdilo. Se zpožděním několika týdnů se přeci jen dostavila menstruace, a tak jsem znovu trochu plakala - a pak jsem se s radostí pustila do práce. Vše je tak, jak má být. 

• < Předchozí