Limbický otisk je něco jako náš základní operační program. Řídí naše chování a reakce ve všech životních situacích. Při každém novém rozhodování a v každém novém projektu vycházíme ze svého limbického otisku. Proto děláme stále dokola ty stejné chyby a vypadá to, že se nedokážeme poučit. Proto třeba stále znovu vyhledáváme nefunkční partnerství, přestože nás to zraňuje. Limbický otisk je zkrátka velmi silné naprogramování, které nás táhne k tomu, co jsme si otiskli jako „lásku“.

Jako novorozenci evolučně očekáváme, že budeme zažívat lásku.

Láska je pro nás životně důležitá: Jednoduše proto, že když tě tvoje máma nemiluje, nebude se o tebe starat a ty umřeš. Jako novorozenci jsme na lásce existenčně závislí. A limbický otisk se vytváří nejsilněji právě v těhotenství, při porodu a těsně po něm. A protože náš limbický otisk má na náš budoucí život tak velký vliv, je opravdu důležité zabývat se tím, jakým způsobem přivádíme na svět své děti.

V limbickém otisku je mnohdy skrytá i příčina atopického ekzému.

Opuštěnost, beznaděj, strach o život, zoufalství, neláska, manipulace, ohrožení... To jsou pocity, které zažívá dítě, které nedostává po svém narození to, co evolučně očekává: lásku a bezpečí v mámině náruči. Tyto pocity jsou tak silné, že se s nimi v tu chvíli nedokáže vyrovnat – a nezpracované emoce na sebe později mohou upozornit v podobě nemoci, často právě atopického ekzému nebo astmatu a pod.

Dítě je vědomé už od početí.

Ve společnosti a zejména v porodnictví je častá mantra: „Vždyť je to jedno, co s ním děláme, ono si to stejně nebude pamatovat.“ Omyl. Máme totiž dva druhy dlouhodobé paměti: chronologickou a emoční. Chronologická paměť je to, co běžně jako paměť chápeme: Je to paměť, která dává události do souvislostí a řadí je za sebou na časové přímce, tedy systém kdy jsem co dělal. Sídlí v neokortexu, šedé kůře mozkové, a je spojená s učením a logickým uvažováním. Vzniká kolem třetího až čtvrtého roku života člověka a je vlastní jen nám lidem. Proto má první vzpomínky na dětství většina z nás právě z doby, kdy jsme chodili do školky. Vzpomínky na dobu předtím, na vlastní narození a na pobyt v matčině lůně opravdu nejsou součástí chronologické paměti. Ukládá je emoční paměť, neboli náš limbický systém. Emoční paměť sdílíme i s ostatními savci, je to paměť, která nám umožňuje učení na základě zkušeností a pocitů.

Emoční, limbická paměť ukládá prožitky podle pocitů, tedy systémem jak jsem se při tom cítil.

To je důležitý rozdíl. Na úrovni pocitů a emocí si dítě, každý z nás, pamatuje úplně všechno, již od svého početí. V těhotenství vnímáme pocity matky: Jak se cítila, když jsme byli počati. Jak se cítila, když zjistila, že je v očekávání. Jak se cítila a co prožívala celou dobu, co jsme sdíleli jedno tělo. Jak se cítila, když jsme přicházeli na svět. Jestli prožívala, radost, smutek, strach, beznaděj, zoufalství, štěstí, podporu, respekt, násilí, manipulaci, bezmoc, zradu, vděčnost...; náš limbický systém to zaznamenal.

A hlavně si pamatujeme, jak jsme se těsně po narození cítili my – a tento pocit si do limbického systému zapisujeme jako „lásku“.

A právě tento pocit má v našem limbickém otisku ten největší podíl. My ho budeme podvědomě ve svém životě stále znovu vyhledávat, přestože nám to v případě negativního záznamu může působit značné potíže a spoustu trápení. Prostě si nemůžeme pomoci. Tento první a životně důležitý pocit také určuje naši vlastní hodnotu a vztah k sobě samému, tedy pocit toho, co si v životě zasloužím. Rozhoduje o tom, jestli budeme životem kráčet se sebe-láskou nebo sebe-odmítáním – pocitem, že si nezasloužím lásku. A i když součástí limbického otisku jsou i ostatní pocity, které zažíváme před nástupem chronologické paměti, pocit těsně po narození je ten hlavní a určující.

S limbickým otiskem je možné pracovat.

Většina z nás dnes dospělých nemá pozitivní limbický otisk. A většina z nás také neprožívá naplno svůj životní potenciál. Narodili jsme se povětšinou v totalitních režimech – porodnické násilí a oddělení matky a dítěte po porodu byla tehdy naprosto běžná věc. Náš negativní limbický otisk nám buďto „jen“ brání rozvinout náš plný potenciál a žít opravdu spokojený a naplněný život, nebo nám může v konečném důsledku způsobovat i fyzické utrpení v podobě nemoci, která nás má na toto nevyřešené trauma upozornit a pomoci nám najít cestu ke změně. Ta může proběhnout i na úrovni limbického otisku – jinými slovy, svůj limbický otisk můžeme přepsat. Jak? V terapii.

Terapie limbického otisku umožňuje dosáhnout trvalých změn v kvalitě života jednotlivce na všech úrovních. 

Jedná se vlastně o regresní terapii, při které klient nejen že zpětně prožije pocity, které si do limbického otisku zapsal, ale dostane také možnost nahradit je něčím pozitivním a svůj základní program tak přepsat. Je to velmi složitá terapeutická práce, kterou opravdu ovládá jen hrstka lidí. Jednou z nejuznávanějších terapeutek v této oblasti je Zuzana Hozhoni (www.hozhoni.eu). Před dvěma lety jsem u ní absolvovala čtyřdenní seminář Znovuzrození, který byl posledním střípkem do mozaiky hledání příčin atopického ekzému a zároveň posledním krokem na mé cestě k uzdravení. Měla jsem možnost odhalit a léčit ty nejhlubší příčiny svého dlouholetého atopického ekzému – a tu možnost jsem naplno využila. Poznala jsem svůj původní limbický otisk, ve kterém převládaly pocity bezcennosti, manipulace a strachu, a se Zuzčinou pomocí a s pomocí ostatních účastníků semináře jsem je nahradila pocity vytouženosti, milovanosti a bezpečí.

Můj život už neřídí pocit „nemilovaná, vystrašená a manipulovaná“ ale „milovaná, chtěná a ochraňovaná“.

A s takovým pocitem se kráčí životem skutečně s lehkostí. :) Podařilo se mi i zpětně ozdravit vztah s maminkou, rozkvést v láskyplném vztahu sama k sobě a zlepšit vztah s partnerem i s tehdy ještě nenarozeným synkem. Zážitek ze semináře je také základem pevného rozhodnutí umožnit svým dětem narodit se v láskyplném a respektujícím prostředí a umožnit jim tak vytvořit si pozitivní limbický otisk hned od začátku, aby mohly kráčet životem silní a bez emočních jizev. Věřím, že v případě našeho syna se mi to podařilo a jsem za to hluboce vděčná. 

 

• < Předchozí
• Další >