Abyste pochopili unikátnost situace, musím jít trochu do historie…

Děti se stravují tak, jak to vidí u svých rodičů a jak jim rodiče dovolí (tedy hlavně ty menší). My jsme nikdy nebyli „ortodoxní“ a naše strava byla poměrně typická- západní. No znám děti, které jedí výrazně hůř, ale i tak se u nás snědlo poměrně dost sladkého.

Sama jsem s jídlem opakovaně bojovala a hledala pro sebe ten nejlepší stravovací systém. Před lety jsem se stravovala podle doporučeného systému od mé homeopatky – výsledky byly skvělé, ale znovu se mi na toto již nepodařilo nikdy v budoucnu navázat a to i díky tomu, že jsem se v mezičase dovzdělávala.

Velkým zlomem bylo období, kdy jsem musela kvůli synovi vyřadit veškeré mléčné produkty – máslo, sýry, Lučina, žervé… Najednou jsem neměla co jíst a začala jsem pomalu objevovat kouzlo např. luštěninových pomazánek. Po několika měsících jsem začala mléčné produkty opět zařazovat a již bylo vše zdánlivě v pořádku. Jenže co se nestalo. Syn začal po nějaké době marodit. V necelém roce a půl dostal bronchitidu a skončil na antibiotikách. V následujících měsících se bronchitidy opakovaly a u nás se zabydlel kamarád Ventolin. Ano, jsem zdravotní sestra a byla jsem neskutečně vděčná za možnost užití antibiotik, když měl syn několik dní 40°C horečky, ale nejsem z těch, co by se smířili s tím, že „je prostě chabrus na průdušky“. Věc jsem začala řešit i dalšími způsoby. Kontaktovala jsem jednoho pražského homeopata a pro sebe jsem našla úžasnou paní na kineziologii. Opět jsme vysadili mléko a produkty z něj. Jediné co syn toleruje je máslo (tam té bílkoviny není přeci jen tolik). Letos v zimě jeho nemocnost proti loňsku výrazně klesla.

Bohužel se dceři začal více projevovat ekzém. Z počátku stačilo vysadit na pár dní sladkosti a taky jsme si všimli, že když jich sní víc, tak se ekzém zhorší. Snažili jsme se jí to vysvětlovat, ale celkem bez úspěchu.

Zlom nastal před pár týdny, kdy jsme se tak nějak všichni vyhrabali z dlouho se táhnoucích neduhů. Začala jsem načítat více o stravě při kožních onemocněních a dalších dietních směrech. Všechno většinou skončilo po pár dnech.

Začala jsem tedy hlavně u sebe. Vyřadila jsem cukrovinky, běžné pekařské výrobky, zařadila luštěninové a zeleninové pomazánky ke svačinám místo šunky (ač vždy min. výběrové) a sýrů.  Změny provádím „malé“, ale takové, aby se staly trvalou součástí našich životů.

Dcera ochotně jí pomazánky i zeleninu. Jenže stále by ráda ty sladkosti, občas koláč nebo koblihu. Jednou jsem takto ve slabé chvíli koupila polomáčené linecké rohlíčky s marmeládou (neb je mi jasné, že těžko to zvládneme z jedné vody). S dcerou o tom hodně mluvím. Vysvětluji jí vše potřebné, dokud mi to sama svými slovy nějak nepřevypráví (teprve toto beru jako známku toho, že pochopila co, proč a nač). Díky těm rohlíčkům nastala situace, kdy ona je za každou cenu chtěla a já jí je nechtěla dát (den před tím byla na očkování a krevních odběrech a tak dostala sladkost dle svého výběru jako bolestné). Snažila jsem se v klidu, opakovala jsem, stále znova a znova… jenže pak…. Možná to znáte… bouchly saze…

Prostě jsem jí řekla, ať si dělá co chce, že já jsem jí to vysvětlovala proč to jíst nesmí a že už včera měla sladkost a nevím jak lépe jí to vysvětlit, aby pochopila, že se jí díky tomu mohou zhoršit „bebíčka“ (tak říkáme doma ložiskům ekzému). Zopakovala jsem jí, že ode mě souhlas ke konzumaci nedostane, ale ať si to rozhodne sama a dělá, co myslí, že je pro ni nejlepší. Odešla z pokoje. Bylo ticho a já doutnala… Po chvilce jsem se šla podívat do kuchyně a pak se to stalo. Dcera tam seděla a smutně hleděla na linecký rohlíček a poloplačtivým hlasem říkala, že ho jíst nebude, protože by měla bebíčka a to ona nechce. Vyrazilo mi to dech. Chtělo se mi plakat s ní, objala jsem jí a obdivovala, jak moc během té chvíle dospěla. Jak zodpovědně k sobě začala přistupovat.

Od té chvíle nepřestávám žasnout, jak moc vyrostla a do jaké míry je schopná o sobě spolu/rozhodovat. Všechno jí vysvětluji ještě víc a ukazuji jí, aby věděla co a jak. Proč něco jíst nemůže a co ano.

V pekařství po mě chtěla nějaký koláč. Vysvětlila jsem jí, že tuto mouku jíst nemůže, ale že dokud nám paní doktorka neřekne jinak (čekáme na výsledky) tak může jíst věci ze speciální mouky (špalda, žito), protože pak zase nechtěla jíst nic, v čem je mouka.

Doma jsme si ukázaly rozdíl mezi normální moukou a tou „speciální“, to samé s cukrem, mlékem – používáme domácí rostlinná.

Koupili jsme vysokoprocentní čokoládu, abychom měli co mlsat, když na nás přijde opravdu krize.

Jaké je pro mě poučení?

Dodej dostatek informací , umožni pokud možno názornou ukázku – možnost osahat, ochutnat, prohlédnout, vysvětli pro a proti, nech čas na vstřebání, ověř si pochopení, vysvětli důsledky a pak VĚŘ! Ano vše musí být přizpůsobeno věku dítěte, ale ta možnost spolu/rozhodovat i v tak důležitých a častých věcech(v našem případě jídlo)….

Za tu krátkou dobu se nám rapidně změnil obsah nákupního košíku. A jak řešíme „sladkost“ na cestu? Jdeme k regálu s ovocem a zeleninou, čerstvými džusy, sušeným ovocem a oříšky atd. Dcera si vybere tři věci a já pak kontroluji složení, nebo před-vyberu a ona do-vybere.

Tento článek píšu jako motivaci, je o růstu – o společném růstu. Proto si prosím odpusťte komentáře typu „tak jste jí na to neměli učit“ atd. O tom to opravdu není. Je o hledání a nalezení cesty, společné cesty, o „dovolení“ dítěti být za sebe zodpovědné i v tak důležitém tématu, o ukotvení sebe sama – neb já jsem přesvědčená, že tento stravovací styl je pro nás ten nejlepší.

Tip na závěr:

Po minulé zkušenosti (kdy dcera přišla ze školky s omluvou, neb si dala s dětmi normální palačinku s marmeládou) uvažuji nad tím, že jí do batůžku kromě náhradního oblečení a pití přibalím ještě krabičku s dobrůtkami, které může, aby mohla mlsat, když ve školce bude něco, co ona nesmí…

Katka Hofmeisterová
Katka je zkušená lektorka vázání šátků, její stránky najdete TADY. 

• < Předchozí
• Další >